Sedě na břehu Jizery klidné
Pohlížel jsem v její vlnění,
Stromů vůkol tajné šustění,
Z houští písně jaropěvky vlídné
Uspaly mne v tiché myšlení.
Javor, mísící se v letorosti
Olšové, a temnolistý klen
Mezisvětlím zaclonili den:
Tu mě v rukou jaré obraznosti
Cizí Umka ukojila v sen.
Uzřím děvu, v lících rajskou vnadu,
Vltavy co toky modravé;
Pás objímal roucho bělavé,
V záři skvěl se, co lem Vyšehradu,
Zlatohlav na kštici míhavé.
Aj, tu zavzní v rukou jejích lyra!
Příbuzný mně v duši line zpěv,
Jímající zvuky co Lumíra;
Sladký cit mé srdce volně svírá,
Proudit ve mně počne čilá krev.
„Proč v Teutonských hájích stále bloudíš?“
Hlas ten libý mluví v duši mou –
„Vlast svou ostavuješ milenou,
A jen cizí písně z harfy loudíš?
V české zakochej se s důvěrou!
Slyš, jak tam od bystrotoké Něvy,
Kde se ondy los a sobol pás’,
Příbuzných tě písní zove hlas;
Národní slyš na Vltavě zpěvy,
Plné vnad a rozmanitých krás!“
Jak zefírů na rozkošné pláni
Lehkým letem laškující šum
K zpěvům budí dřímající chlum:
Tak mě z bloudivého ve tmách zdání
Hlas té děvy k jasným zbudil dnům.
Procitna, hle! lyru zočím v trávě,
Kteráž ještě v mírném ohlasu
Ozývá se k mému užasu. –
První píseň pěji vlasti k slávě,
České Umky slavě okrasu.