„Ach! nelze, milko, déle dlít, Z hor větřík k moři vane, Nenechte mne zde láskou mřít, Jenž k vám v mém srdci plane!
Na břehu v tajném soumraku, Podále těchto věží, Již koráb statný k outěku Na kotvích hotov leží.
O nedli, drahá! Němá noc Kraj tento vůkol váže; Ať Edvard pak a jeho moc Nám vazby klásti káže,
Ať jeho zpupných dvořanů Zášť jistý pád nám chystá: Na Franků květném přístavu Nám kyne radost čistá!“
„„Proč množíš, muži lásky mé, Bol srdce schváceného? Znám dávno věrné city tvé, I snahu srdce svého;
Mou ruku, když jsi bojoval Pro vlast svou v Irském dálí, Jinému otec věnoval, Byl vděk učinil králi.
Teď víže trpká povinnost Mne k necitnému muži, Jehožto krutá žehravost Poklidu zžírá růži.
Bych s tebou prchla, naději Nechovej v duši vnadné; Nechť v smutném hoři raději Mé srdce pro tě svadne.““
A v bolném jinoch zoufání Se dívce k nohoum vrhne, U sladkém sklamán doufání Jí ruku k srdci trhne;
Žalostné jemu úpění Dme prsa víc a více, Na ryzí slza brnění Z bledého kane líce.
Tu ona láskou zmožená Naň milostivě zhledne, A tváře její růžená V objetí vřelém zbledne;
On rychle sobě po boku Milenku na kůň zdvihne, A ku morskému zátoku S kořistí drahou tíhne.
Již plachty dmou se v oblaku, Libounký větřík vzduje, A loď co střela po moku K Normanským břehům pluje;
Již Havre z dálky na moři Nad obzorem se míhá, A Flanderské již pohoří Svých vrcholů z vln zdvihá.
Radostný plavců hlahol zní, Ten z mrákot děvu děsných K dni růžovému probudí, Ji prostí bolů těsných;
Tvář její jemný barví ples, Kam se jen oko vine, Z vln modravých tam tone ves, Zde jedloviny stinné. –
Povětří hbitě bouřlivé V bezednu morském ječí, A vlny zpurné k strašlivé Se hotovují seči;
A šerá, hrůzoplodná noc Den zatmí zlatoleský, A v rozkacených živlů moc Se mísí žhoucí blesky.
Třesk hromů vůkol, propast řve, V rudém se ohni svítá, Rozdrtil vicher vazby své, Sem tamo lodí zmítá;
Milence děva v objetí, Polmrtvá, hrůzou bledá, Smrti se vidouc obětí, Nadzemský poklid hledá.
Aj! živel s živlem v souboji, Zpěněné vlny víří, A vichr v krutém rozbroji Loď metá v morskou šíři;
Na vlnách bouří zbrázděných, Třinácte dní a nocí Loď po vodách rozdrážděných Již bloudí bez pomoci.
Tu slunce z mračen najednou Své tváře vine vlídně, Bouř krotí hbitě vzteklost svou, A vlny tekou klidně.
Hle! tu se z stříbropěnných vln Ostrov na ně usmívá, A větřík, cizích vůní pln, Libostně k nim zavívá.
Před zrakem plavců okolí Milostné se otvírá, A utěšené údolí Své vnady rozprostírá:
Tu potok hrčí v roklině, Tam háj na příkré stráni, Tu věnec palm na skalině, Krajina k milování!
Radostně k břehu chvátají Sproštěni všeho trudu, Na zem se vrhnou, líbají Té nové země půdu;
Jen dívce nesměje se svět, Jenž tady vlídně kyne, Jak outlý, mrazem zprahlý květ V ouzkostném lkání hyne.
A vůkol sebe v úžasu Mdlé zraky své upírá, Uzříť krajiny okrasu – Bol prsa outlá svírá;
Své hlavy nazpět pokloní Na kvítí, ledva dýše, Tu zraky se jí zacloní, I usne na vždy tíše.
Co bledý stín, jenž z hrobu ven Se kmítá v noční době, Tu jinoch stoje pohřížen Ve smutku, zoufá sobě;
Sám na se přísně žehraje Na mrtvol drahý padne, A líbá, hořem zlíkaje, Milenky čelo chladné.
Tu nový jekot! Morská pláň Se v propast hrůzou vroubí, Blesk šedou osvěcuje stráň, A vichr skučí v doubí;
Třesk hromorázný na moři Se rychle opět strhne, Vír na koráb se oboří, Jím na ouskalí vrhne.
Z mdlob jinocha tu hromu ráz Povzbudí, v dravé proudy Bolestně hledí, děsný mráz Probíhá jeho oudy.
I rána jdouce jednoho, Na mechu v stinném réví Našli jej plavci zbledlého Po straně mrtvé děvy.
Cookies on Poetry Cove