„Ký to přes skalnaté stěny Oděnců se valí roj? Totě Zvikoš rozezlený – Vše se rychle k boji stroj!
Na tě čeká komoň vraný, Chop se meče, synu můj! Zběř tu rozplaš na vše strany, Stár je k bitvě otec tvůj.“
Takto k synu milenému Vece starý Hrušovec, Do pravice bujarému Mládci tiskna praporec;
„Vezmi tento zlatotkaný Prápor, pod nímž vážný děd Na pohanské Pomořany Zmar a krutou zhoubu ved.
Mnohdykráte hrad můj stéci Smělí vrazi dychtili, Prchli však, an barvoskvěcí Prápor vláti zočili.
Chovej ho co zřetel v hlavě, Svatým ti buď znamením, Vrať se vítězně a zdravě, Aneb klesni mrtev s ním.“
Z kmetových ust ledva zplyne K synu tklivá tato řeč, Již on prápor k srdci vine, K boku pásá věrný meč;
Pancířem si prsa kryje, V nichžto srdce plamenné Pro milostnou Jutu bije, Jarou láskou raněné.
Dívka želem očka klopí, S tajným želem hledí naň, Zbledlé tváře slzou kropí, „Drahý, dí mu, život chraň!“
A pak zdobí prápor věncem, Skvostný připíná mu háv; Bolně volá za milencem: „Vrať se šťasten, vrať se zdráv!“
Po dolinách příkrou strání Rozlétá se bitvy hluk, V bouřlivém tu hlaholání Vyřítí se sterý pluk.
V nich se mládcův prápor chvěje, Neseť v řady záhubu, Slunce již naň záři leje, Na krvavou obrubu.
Na věži pak v hradě stojí Dívka, hledí v údolí, Milenec tam v horkém boji S nepřítelem zápolí;
Radostí v ní srdce plesá, Když se prápor zhůru dme, A když v seči k zemi klesá, Lkajíc ruce k nebi pne.
Jako v strašném rozkacení Kanec drtí smrčiny, Tak i stírá v zápasení Zbory jinoch hrdinný.
Aj, tu Zvikoš naň doráží, Vztekle na hrdinu zří, Rázem jej tne v pravé paží, V němž se drahý prápor skví.
Prápor klesá; tu ho chytí Mládec v silnou levici, V nepřátelský zbor se řítí Co lev hněvem soptící.
A jak vrchol na pahoří Jedlový se kolébá, Prápor opět v zlaté zoři Větrem hrdě plápolá.
Zvikošův tu zbrojnoš klamně Nazad z pluku vyrazí, Vítězovo levé rámě Hrotem těžkým odrazí;
Vřelou krví mládec kropí Roucha zlatou tkaninu, Prápor v letu usty chopí, Střelmo pádí v dálinu.
Blíže hradu mrtev padne Slibu věrný mládenec, Ještě drží usta chladné Věnčený ten praporec.
Dívka s hradu vysokého Letí střelená co laň, Uzříc hocha ubledlého Bledne též a – sklesne naň.
Teď tam na travnaté pláni Věkoletý stojí strom, Kmeny vetché v řeku sklání, Vrchol dávno zdrtil hrom;
Bašty hradu Hrušovského Zmařilo již století, Čin však mládce udatného Chová Čech v své paměti.
Cookies on Poetry Cove