LUMÍR.

V starobylém naší vlasti věku Na pobřezí ryčné Vltavy Stála chatrč v stínu letných břeků Blízko světostaré doubravy;

Tu, po boku choti velekrásné, Nedávného sňatku doby jasné Pěvec Lumír, zdoba krajů, žil, Pro zpěv kouzelný jej každý ctil.

Jak se v toku pozaskvěla luna, Denně k harfě s chotí milou pěl, K břehům Víly z modravého lůna Táhly, když do hloubi ohlas zněl.

Děvy veské opouštěly chýše, K lesní chaloupce se braly tíše, Neozýval se ni zvůr, ni les, Když se těch dvou k hvězdám vinul ples.

Sám vládyka, vraceje se z lovu, Ostaviv rád hlučnou družinu, V tomto tichém, pohostinném krovu Mnohou sladkou zažil hodinu.

Sličné ženy hvězdojasné zření V něm však brzy budí hříšné chtění; Z lící, planoucích co růžný květ, Ssálť on do se vilné lásky jed.

Dlouho sice plamen v srdci tají, Neb jej dusí věrné choti ctnost, Předce v něm však myšlénky zlé zrají, Vřelá milost zrůstá v hněv a zlost;

Plamen žravý v utrobě mu žíří, Bujná krev se v žilách dme a víří – A než háj se novým loubím skví, Již choť v hradu jeho v hoři tkví.

Lumír polomrtev smutkem klesne, Rámě vztahuje své choti vstříc; Neodráží zpěvy ticho lesné, Souzvuk harfy strunné nezní víc;

Pěvce, jak procitne jitro vlahé, Slzícího zří u skály nahé Děvy veské, jakto trudu pln Zírá v hloubi kolébavých vln.

Jednou uvidí jej Víla krásná, K břehu se na vlnách snáší blíž: „Proč umlkla harfa tvoje hlasná, Proč tak teskně v mou pohlídáš říš?

Což tě nezahřívá jarost více, Abys krádci směle vyšel vstříce? Chop se harfy, valná jesti zbraň, Tklivou písní zpurné srdce raň.“

Harfu pojma v lokty, k hradu spěje, Kde choť věrná úpí v samotě; Vše, co člověku kdy svaté, pěje, Což cit budí, jeví v ochotě.

Zeman však se zlobou počne chvíti, Zpurně káže jemu z hradu jíti; Štěkot hrůzný rozeštvaných fen Lítě z brány provází jej ven.

Teskliv ode hradu k hradu kráčí, Všudy zpěvem budí strnutí, Mnohý zeman na se zbraň obláčí, By choť jeho sprostil zajmutí;

Však hrad pevný žádný nemůž stéci, Kde svou kořist chová lupič bděcí, A tak pěvec kráčí dál a dál, Až kde s vojem stany rozbil král.

Smělým krokem ke stanu se blíží, Kde král s vládykami stoluje, V písni žalné jeví srdce tíži, V strunách umělý prst koluje.

Vše se, co po bouři vlny, ztiší, A jak dopěje, král zdvihne číši: „Zdráv buď, zvolá, pěvče vítězný! Jalť mé srdce zpěv tvůj líbezný.“

A než zoře rozohnila v záři Růženné vltavské pobřeží, Stálť vládyka s uzardělou tváří Přede králem s krásnou loupeží.

„Vezmiž choť svou, jižtos libozvuky Sobě vydobyl a sprostil muky.“ Takto laskav král ku pěvci dí A šťastného s dary propustí.

„Slyš mou vůli, zrádce, hodný trestu, Zlostně král pak vece k zemanu: Za pomezí vlasti bídnou cestu Hledej, rušiteli zákonů!

Milostnými kdož pohrdá zpěvy, Kruté, necitelné srdce jeví; Komuž prsa nerozvlaží zpěv, Nelidská v tomť jistě proudí krev!“