Tu, kde v jivách chládek věje, Bledolící luna své Jemnolesklé stříbro leje, K sladkým vzdechům duši zve;
Tu, kde v tichém, svatém stínu Letných osik bujní mech: Pochovali ondy Línu, Skvělou hvězdu dívek všech!
Skromná fialinka krásí Lůžko její tichounké, Vůkol vínek sedmikrásy Vůně dýše libounké;
Růže jará na něj kloní Porošené větvinky, Každým jitrem naň se roní Věrných družek slzinky.
Svadla v prvním uzardění, Jako vedrem skleslý květ, Krátké bylo její snění, V něž ji ukolébal svět;
Žilať jako holubinka, Jižto tichý zrodil háj, Modrá skvěla se očinka, V srdci klidný kvetl ráj.
Svíží kaštanové vlásky Po šíji se vinuly, Ctnosti zarděním i lásky Líce veždy kynuly;
Outlou české milostenky Prsy svými zkájely, Umky vlastenské dívenky Srdéčko opájely.
Harfy její žalopění Temný háj jen slýchával, Měsíc s hůry v smutném zření Na pěvkyni vzhlídával;
K zpěvům dívku povzbudíval Slavík, v křoví hustém skryt, Žalně klokotem svým vlíval Do prsou jí něžný cit.
Nyní rovec její chladí Hustolisté vrbiny, Růže, jenž se květnem mladí, Kryje lůžko dívčiny;
V tichém, veleblahém spánku Klidně tady spočívá, Duch se její v zorním stánku Hvězdověnci odívá.
Zří tam pěvce již z Voklýzu, An se Lauře beře vstříc; Líbá zbožnou Heloizu, Kteráž tam nestýská víc;
Zproštěna všech bolů vřelých Mitilénská pěvkyně Vítá družku v hájích skvělých, Ve záhvězdné krajině.
A hle! když se jaro jeví, Růže zavání i bez: Slýchá poutník libozpěvy, Jako dálných zborů ples;
Jako v kvítí větřík hravý, Zvučí tento rajský zpěv, Přepodivně duši baví, Lítým vášním krotě krev.
Cookies on Poetry Cove