U večer, když lesík dřímá,
Ticho mrtvé duši jímá,
Vše se k spánku schyluje:
Na břehu dívenka sedí,
Smutným okem do vln hledí,
Hoře skalám žaluje.
Nebe kalí noční chmury,
Měsíc bledý z klidné hůry
Vůkol seje luzný lesk,
Vlny ku břehu se vlají,
Hvězdy v nich se kolébají,
Dívku jímá bolný stesk.
Z pomněnky, jenž tuto zkvétá,
Vine vínky, a ty metá
Do strašlivé hlubiny;
Okem, v němž se slzy třesou,
Patří na ně, an je nesou
V dálku šumné bubliny.
Bílé páže k nebi zvedá,
Bouř ji šlehá v líce bledá,
Na hrůzu předc nedbá nic;
„Ať se vlny, vzdychne, věží,
Ať svou řásu moře ježí,
Mrtvého mi nedá víc!
Družkám, přestavše nesnáze,
Na tvé hrůzoplné dráze
Milenci se vracují;
Mám-li já jen v hoři schnouti,
Ku srdci jej přivinouti
Nemít žádnou naději?
Tam kde v mlhavém podálí
Vůkol zlopověstné skály
Bouřných vln se zpouzí var:
Tam milence tlejí kosti,
Svadl květ mé blaženosti,
Hrob mi nyní milý dar!“
Takto děva denně v lkání
Dlí, až půlnoční rozhání
Vichr stromů kadeře,
Až ji z tesklivého zdání
Vrací domovu volání
Starostlivé máteře.
Dlouho však ji není zříti
Blíže přístavu, když svítí
Hvězdolesklý nebes krov;
Již si plavci ukazují,
Podlé hřbitova když plují,
Smutné dívky nový rov.