Pod jasanem v tmavém loubí
Dívka často sedívá,
A když zatmí večer doubí,
V trudu srdce kvílívá.
K zemi kloní očí jasných,
Hořem blednou tvářinky,
Tesk jí vane z ňader krásných,
Z oček plynou slzinky.
Pročs mé lásky svadl květe,
Cos můj život sladíval?
Všes mi odňal, lichý světe,
Číms mne jindy kojíval.
Blaho mé spí v tmavém hrobě,
Srdce nezná radosti,
Hořce lkám tu v teskné době,
Kvetouť kolem bolesti.
Na hřbitově v hoři plynu,
Tamť můj leží milenec,
Slzíc outlá kvítka vinu
Zesnulému na věnec.
Větřík věje přes hrob tíše,
Kvítí leje vůni mdlou,
Duše moje ledva dýše,
Rozvažujíc ztrátu svou.
O! v jak svaté blaženosti
Zňal se outlý život můj,
Když ve stínu letorostí
Cit mně vroucí svěřil svůj!
V přesladkém když políbení
Mne si k srdci přivinul,
Tu mně život v sladkém snění
Co máj zlatý uplynul!
Teď mé srdce v krutém hoři
Věčnou touhou umdlévá,
Denně nový žal si tvoří,
Oko slzy vylévá.
Zatměli se dnové jasní,
Svadni, outlá mladosti!
Žití mého světlo zhasni,
Uvadlyť mé radosti!