Když se borem přes ouskalí
Strašné chmury plašně valí,
A hrom zdálí počne řvát:
Vzhlédna k nebi v bouřném čase
Mním, že otec žehná zase
Svojích dítek milerád.
Živel s živlem v krutém boji
Kácí jedle jako chvojí,
Zvěř vyje v doupěti svém;
Než kdo lásku k tvůrci kojí,
Pevně v děsné bouři stojí,
Byť se ve dví trhla zem.
V ohni obloha se svítá,
Ve třesku se oblak kmítá,
K nebi hledím tento čas;
Neb déšť líbě na zem plyne,
Úroda na vesmír line,
Veselí se každý hlas.
Moře ječí, mece pěny,
Vlny stojí jako stěny,
Rámě plavce hrůzou mdlí;
Neděsme se bouře černé,
Ztamtud otec na své věrné
Okem libým vezdy zří.
Liják toky dolem hrne,
Poutník umdlen strachem trne;
Však než okem k nebi hne,
Zří slunéčko s vlídnou tváří,
Jak se v barvoskvoucí záři
Duhy oblouk přes háj pne.
Řvi jen, bouře, pni svá křídla,
Blesku z ohnivého sídla,
Rozvrať země kořeny!
Nic mou víru nezachmouří;
Neboť ten, jenž mluví v bouři,
Jest všech otec milený.