Proč se krev tak k srdci mému valí?
Proč se oko druhdy jasné kalí,
Jakby obklopeno bylo tmou?
Proč se prsa, ondy klidná, dmou?
Proč mi jaré ustydají tváře,
Co tak strašně děsí mysl mou? –
Dívka s jiným kráčí od oltáře,
S věncem porušeným nevěrou!
Tmi se, tmi mé budoucnosti záře,
Přítomnosti má se zastři mhou,
Zadus ve mně snahu plamennou;
Neb mé srdce sklamané krvácí,
Štěstí, v něž jsem doufal, chrám se kácí,
An se Ona cítí blaženou.