Patřte na mne, hvězdy stříbropěnné,
Jenž tam v mlhách smutně plynete;
Vlnky stůjte, ježto z černostěnné
Skály v údolí se řinete.
Kvítky, jenžto mrazem hynete,
Vůni lepou dychati ustaňte;
Pěvci z křovin mrtvých se odstraňte,
Se mnou ztrátu dívky úpěte.
Osud, nepřející nám radosti,
Chová děvu nyní v zdálenosti, –
Trudu pln jí vinu rámě vstříc.
S srdcem opojeným citelností
Vzdychám po ní v němé samotnosti –
Snad jí nezočím na světě víc!