Když mně po boku k své harfě pěje,
Ssaji do se lásky sladký med;
Kouzlo, jenžto z písní outlých věje,
Vynáší mne v idealů svět.
Její líce – na nich sněžný květ
Vábně mezi růžemi se chvěje;
Její k nebi pozdvižený vzhled –
V něm se zřetel hvězdojasný směje!
Jak to citné moje srdce jímá,
Všecko budí, co v něm skryto dřímá,
Jako slunko kvítka v podletí!
Přeji zlaté rouno knížeti,
Ať mu hlučné k slávě dělo hřímá:
Mně jen blaze v jejím objetí.