O Milku! kam, ach! kam se radost děla,
Co tvá mi vprsých ostrá vězý střela!
Ni zluk mi květných libá vůně kyne,
Ni jarní rozmanitě rozkoš plyne.
O jak mi Zefír zvonných růží míle
Prv dmýchal vždy a ranní sladil chvíle!
Jak zvučně pěl a libě ptáček vháji!
Jak čistě potůček mi hrčel vmáji!
Však jaks ty vyňal šipku ztoulu svého,
A střelils vemne zluku oblučného:
Ach! odté doby, chlapče! vadne kvítí,
Ni vočích mých se růže stkvoucý třpytí;
Teď ouzká trudí prsa jed tvé střely,
A roznícená cýtí plamen vřelý; –
Co zvítězytel vevozýku svatém
Jels slavně sholoubaty vlůně zlatém
Vmých střelou prsých: řetězy jen plouže
Sem musyl, otrok, hlasu tvému slouže,
Jít zatebou a patřit přemožený,
Jak lsknoucý krásou stkvěls se osloněný;
Tvou cestu matka stlala růžičkami,
A vozýk obstavila dívčičkami:
Tuť haslo mé mi oko, bledla líce,
Y vadlo přirození víc a více! –
To způsobils, ó Milku! oulisností;
Však kdož se střel tvých zbrání ukrutností?
Ač mně je sladíš lahodností medu,
Však věz: vněm krutého víc vězý jedu!