U své lampy sedě, duchem bloudím v dáli,
tam kde střechu kloní rodný dům náš malý.
Pod nebeskou bání, na níž hvězdy planou,
milý domek chýlí střechu ustaranou.
Stará jabloň dutá branku k němu stíní,
na záspi je temno, mrtvo v jizbě, v síni.
Jenom stín mé matky, mrtvé šestým rokem,
bloudí naším domkem neslyšeným krokem.
Zůstala tam sama u zdi na hřbitově,
ale stará láska nedá spáti v rově.
Bloudí, pátrá marně v temnu známé střechy
a jenom ty trámy slyší její vzdechy.
Jen ty bílé stěny, šindel, vetchá vrátka
vědí, proč tam pláče naše stará matka.
Ševelí to kolem, povaly se chvějí –
jen ty tomu žalu trochu rozumějí.