Přišel jsem opět v sednici naši,
v sednici naši, v rodný dům,
prach se v ní dosud duhový vznáší
do oken drobných ke kamnům.
Jediné to je, co tady zbývá
z jizby, jak je v mé paměti –
strop je tak nízký, podlaha křivá,
a ta pec – hnízdo pro děti.
A potom okna! K smíchu jsou, věru!
Těmi že jednou dětský zor
celý svět boží vídával v šeru
se všemi městy, věnci hor?
V sednici té že rozkvétal jednou
štěstí tak velký, slunný květ,
že mi ho dosud, ač vlasy šednou,
nepodal jinde celý svět?
Duše teď ani věřiti nechce,
štěstí že, které život dal,
v takový koutek vejde se lehce – –
kdož by tu, kdož by neplakal!