Dobrák Pecko, věru, od kolísky odpočinul sobě pořídku, ačtě chodě v horách na hlídku, Pánbožku byl nad ty v dolu blízký,
ač tam denně píseň skřivánkova pravila mu: „Svět je jinačí!” horal Pecko lopotil se znova, říkaje: „To chudým dostačí!”
Až kdy čas mu notně shrbil záda, a když poznal, kterak prokvétá, povídal si: „Půjdu do světa, hlava k stáru znala by ho ráda!”
A tak šel a bloudiv kolik neděl, v kostelík si zašel dobráček: v lavičkách tam zástup lidu seděl a moc pěkně mluvil panáček:
„Radostí je na tom světě řídko, kohože z vás smutek nezebe? Ale každé pravé boží dítko vždy se při tom těší na nebe.
Jde tam cesta hložím, přes oblázky, cesta srázná, bolná, daleká, ale Slovák vše to přejde z lásky, palčivých se hrotů neleká.”
Když byl Pecko na vzduchu zas božím, povídal si: „K nebi půjdu rád, vlasy kvetou, hřbet již není mlád, snad že přejdu štěrkem tím a hložím;
znám ty cesty, plné ostrých hrotů, ach, kdo dlouho chodil Slovačí, neleká se trochy toho potu, křemelí a ostnů bodláčí!”
Potom šel vždy strání nejstrmější; hroty svými kamení a hloh těžce ryly do krvavých noh. Pospav chvíli v lesní zvěře skrejši,
snědl trochu osladiče, malin a již bystře vykračoval zas; slézal boky ostrých, strmých skalin, před sebou vždy nebe vida jas.
Myslil v duchu: „Ó, tam jinak bude, na nebi jsou všickni bohati, Pánbůh všecko mi tam oplatí, ví, jak naše Slovensko je chudé!”
Noha chabá sotva se již táhla, krvavila květy, mech a vřes – až pak mdloba Pecka jala náhlá, jako ve snách v písek zmořen kles.
Našli jej tam ležícího v mdlobě mnichové dva siví za šera, odnesli ho do zdí kláštera a tam v celle Pecko přišel k sobě.
Prohlédaje, řadu viděl kněží, z dáli slyšel dumné hudby hlas, potom zpěv tak dojemný a svěží – Pecko honem oči zavřel zas.
„Již jsem v nebi,” myslil, „dozajista, vždyť jsem viděl nebešťanů dav, boží svaté sněhobílých hlav, a tam uvnitř jaká hudba čistá –
andělé to k boží pějí slávě!” Opět hlavu zdvihl z podušek – vrchovatou misku mnich mu právě v lůžko dával sladkých halušek.
„Pojez, brachu, po své pouti dlouhé!” vlídně děl a vyšel ze dveří. Pecko sedá, zírá, nevěří – snad to přece mámení jest pouhé?
„Ne – jsem v nebi!” povídal zas v pláči, „halušek tu pro mne hromádka jinačích než u nás na Slovači – jaká jde z nich vůně přesladká!
Ó ty nejsou ze slovenské chyše!” Sedaje k nim, maně vzhledl výš – zachvěl se: tam na zdi visel kříž, s něho velký Kristus hleděl tiše.
Nechal jídla, křižoval se zrychla, postavil se těžce na lůžku a hruď dobrá před tím křížem vzdychla: „Co to vidím, Kriste Ježušku!
Nemyslil jsem, Pane můj, že v nebi trn ti také ryje po čele, tělo že máš krví zardělé, ruce bílé probodené hřeby!
Já mám jíst a ty zde zmíráš hlady, hlava tvoje padá slabostí – ó ty hřeby prst můj vyprostí, nebudou tvé ruce beze vlády!”
Prvý hřebík na podlahu letí – aj, teď Kristus zdvihá hlavu svou, a tou rukou volnou, zbodenou Pecka volně vine do objetí...
Po chvíli mnich udiven zří Pecka, v náruč svou jak přijal ho sám Bůh – kolem rtů měl dobrák úsměv děcka, duše vlétla v pravý rajský luh.
Cookies on Poetry Cove