Oh, je to nyní bída se mnou,
jen dotkne se mne křídlo Mus,
již v klíně cítím nožku jemnou,
a na tvář padá tisíc pus.
To v pěkné chvíli podvečera,
když upřádám si nový děj,
se ke mně vkrade drobná dcera
a škemrá: „Táto, povídej!”
Co dělati mám, Bože dobrý,
nu, smýšlím nové ballady,
v ní princezny jí líčím, obry
a zlatokvětné zahrady.
I Honza podivně se vplétá
v roj smyšleného přediva,
i trpaslíků celá četa
a čarodějka šedivá.
V modř očí hledě svému děcku,
a líbaje ten růžný ret,
vždy poesii cítím všecku
svých utonulých mladých let.
Děj nový prchá jako mlha,
když s teplem slunce zápolí –
však nevím, proč mi oko zvlhá,
a srdce v prsou zabolí...