Já žitím denním ku předu se deru, znám potu proud i za chléb zápasy – jen v podvečerním konejšivém šeru se také srdce trochu ohlásí,
a duch se ve snech zlatě třpytných zvedá, vždyť nemučí ho denní psota bledá. Když děcko moje tiše u mne dřímá, i já jsem zbaven divých pohledů
těch denních mátoh, z nichž jen vane zima; pak znavenou si hlavu opředu sny zlatými, jež jediné jsem choval, než v divý příboj života jsem vploval.
Pak zapomínám na hlod beznaděje a na starostí drsný, trpký chlad, v těch mladých snech se opět srdce chvěje, jsem jako kdysi nadějí pln, mlád,
jak nepoznal bych, zle že žití zebe, a hvězdy na zem chtěl bych strhat s nebe. Tu létám k výši, kde se hvězdy stkvějí, kde plane bílé světlo měsíce,
kde nechvějí se srdce v beznaději, kde nerve se ta lidská směsice, kde pro kus chleba, pro list lauru s čela lid nepadá a nehřímají děla.
Kde svárů není za hrst půdy rodné, jež krví předků byla napita, kde neslaví se slovo nerozhodné, kde nedupají koňská kopyta
těm na šíji, již hroudu hájí vlastní a na světě též touží býti šťastni. Roj divných postav před myslí mi roste, jak v mojí duši mladé žívaly
v té divné kráse velebné a prosté, než zničily je žití přívaly; zas jejich dávný šepot slyším sladký a blažen volně klesám do pohádky.
Ty zlaté zámky, které sobě staví vždy v letech jara mysl bláhová, než mráz nám denní zavěje kol hlavy, a pestrá přání navždy pochová,
tu v tiché chvíli vykouzlím si jasně a předu opět nenapsané básně. Jsou mými jen, a závistníci dobří se neušklíbnou při nich pod vousy,
a netěší se kritikářští obři, jak důkladně si na nich pobrousí, jak skropí bloudka, který divně třeští, až hlavu skloní jako slípka v dešti.
Dost šťasten jsem, tak chvíli dumat moha a klidně plouti v jasném ovzduší! Až umru jednou, ať mne tvrdá noha tím šumem všedním ve snách neruší,
ať blaze potom moje plyne snění a nedočká se nikdy dokončení...
Cookies on Poetry Cove