Babičku již máme v truhle –
víčka stiskli na oči,
ovili jí ruce ztuhlé
růženečkem z klokočí.
Zdrceni jsme žalem u ní,
pláč nám oči zalívá –
jenom jí kol retů trůní
úsměv jako za živa.
Dcerka naše udivena
babičce zří na líčka –
snad si myslí: „Proč jen sténá
tatíček a mamička?
Sama bych si lehla také
ve voňavé květiny,
pod obrázky všelijaké –
proč jen pláčou dětiny?”