Ta naše škola, vědy chrám,
v níž světlo rozsévati mám,
zle chudinka je schátralá,
dřevěná, celá zvětralá.
Sehnuta je jak stařenka,
dlaní bys zastřel okénka;
stařenka někdy vzpřímena,
škola má stále schýlena.
Mně bolno hleděť na střechu,
když fouká to jak ze měchu
tím strouchnivělým šindelem,
jehož jsem strážným andělem.
Než vstoupil jsem v širý svět,
dřel, mořil jsem se tolik let,
těše se mile nocí, dnem,
dítek že budu pastýřem.
Již pasu ovce, beránky,
ze své jich pojím studánky;
krmím je travou umění,
všelijak solím učení.
Že rozum, mysl zdravou mám,
tomu se, věru, divím sám;
že pastýřem jsem, slovně vzali
a v pastušce mi bydleť dali.