Hodiny staré visí v jizbě mé,
již v ní tak léta spolu žijeme.
Visely u nás doma před léty,
jsou vzpomínky v nich čisté zaklety.
Mé oči dosud zůstávají tkvět
tam, kde se na nich velký pestří květ.
A srdce s nimi ťuká poznovu,
jak ťukávalo v chudém domovu.
Když v černé noci zlý mne zbudí sen,
a v smutné ticho ony tepou jen,
tu srdce mého rozbouřený hlas
jich tepem klidným konejší se zas.
Hned vytratí se snové děsící
a cítím se zas v rodné světnici,
dech dvojích ňader slyším znavený,
jak na srdcích by měly kameny – –
Páž náhle drahou cítím na šíji,
jak blíž mne k sobě vroucně přivíjí
A klid jak zvolna plyne v duši mou,
jen tikot hodin vlídně zvučí tmou...