Oj, slunéčko, tys též se na mne smálo
a pěšinu mou žitím zlatilo –
což srdce bilo, oko žhavě plálo!
však najednou ses v mraku ztratilo.
Jak dávno tomu... Potom zřídka šlehly
mi pozdravy tvé v cesty oné pruh,
jen usmál jsem se, stíny kolem lehly,
a úsměv, než se rozvil, opět ztuh.
I pěšina má zapletla se kdesi,
jdu bez cíle a nevím, kam a nač,
a jenom dálky za horami, lesy
zní ke mně cos jak prsou starých pláč...