Dávno, dávno tomu,
co jste do Jičína,
otče drahý, z domu
vyprovázel syna.
Za jiskrné zimy,
za květného jara
kývala nám z dáli
chmurná brána stará.
Málo bylo řečí,
ale duše obě
po té cestě vroucně
vinuly se k sobě.
Už k té černé bráně
zbýval kus jen krátký,
když jste tiše řekl:
„Musím, hochu, zpátky!”
Za vámi jsem hleděl,
prsa plna bolů,
že zas nebudeme
řadu neděl spolu.
Na vás jenom lpěly
suché, horké oči,
až jste se jim ztratil,
kde se cesta točí...
Táhly šedé roky,
patronové chladní,
a my k sobě přišli
sotva někdy na dni.
Zabušilo v boku,
zahořelo v řase,
že se, třeba krátce,
máme spolu zase.
Přiklonil jsem na vás
skráně svoje vroucí,
abych opět slyšel
vaše srdce tlouci.
Všecky struny duše
rozchvěly se ve mně,
že nad toto srdce
nemá pro mne země.
Až pak jednou přišli
dnové hrozných bolů,
a my tiše jeli
známou cestou spolu.
S prokvetlou já skrání,
s hořem v srdci věrném
a vy v rakvi spící
na tom voze černém.
V mládí vy mne, nyní
já vás doprovázel
a do prachu cesty
slzičky jsem sázel...
I teď časem chvátám
od té černé brány –
kolem kraj náš milý
jako malovaný.
Stávám zas, kde cesta
za vršek se točí,
kde mi navždy zmizel
tatíček můj s očí.
Srdce v prsou buchá,
v běh mne nutí ručí –
že ho ještě chytnu,
sevru do náručí...