Bělohradské zvony znají pěkně hráti,
poslouchají vždycky v nebi všickni svatí.
“Hrubý” i ti menší lahodně se pojí –
což jsem já je slýchal v kolébce už svojí.
Na kolébce chudé, s malovaným květem,
matička když s nimi pěla nad dítětem.
Když jsem z domu kráčel přes vrchy a hony,
do dáli jsem slyšel známé naše zvony.
Potom cestou žitím stále vála ke mně
píseň zvonů našich tajemně a jemně.
V jesenních teď mlhách když se zemdlen chvěji,
slyším zvony naše stále hlasitěji.
Nad pahrbky s kříži k modrým znějí výším – –
bělohradské zvony, slyším vás, ó slyším!