Mí nepřátelé, rodné sestry moje,
já miluji vás podstatou lásky,
nesmírným soucitem, morálkou věčnou...
O ženy, ženy, já vás objímám
podstatou soucitu, bolestí omdlení,
pramatkou kosmu, pramatkou krásy,
pramatkou pravdy, pramatkou ducha,
pramatkou všeho!
Šíleně milované ženy,
podstatou bolesti – odvěkou hmotou
v závrati zuřivých křečí
plačícím jásotem masa!
Vy panny stářím skřivené
a kurtisány zkažené
a matky vychrtlé a s děcky zmírající,
děti smyslně hledící v dálky,
zoufalé žalmy vášní hmoty,
první ódy druhého manželství,
manželství ducha!
Klíny rozpjaté v horké touze,
sladká běli tvrdých prsou lákajících,
úst rudých němá vykřiknutí,
úsměvy děvčat neznající podstaty svojí,
zamlžených víček otázky bolestné,
roztrhaných vlasů spité vlání –
omdlelá elegie
věčného umírání!