Z ÓDY ČLOVĚKA.

Muž v plné síle neguji soucit lidský, zpívám despekt almužně, křesťanství, altruismu, jsem dělník duševní, má práce krev a život, maximum existenční chci však za mzdu,

práce šlechtic mzdy jistotu cením, ne dar honorářů, hnus remunerací. Chci světlou dílnu mít a k práci vzduchu a temperaturu nahotám těla vhodnou, neakcentuji chléb již, ducha žízeň,

zastávám právo proti zákonu, moci. Kulturní věku píši historii, mé nadšení splynulo s kriticismem, mám radost z proporcí, důkazů krásy,

z arithmetické prostoty a lidské účelnosti, z přirozenosti člověčí, z rozumu chladu a mozku, z hrdého osamocení našeho v kosmu na melancholické planetě zrodivší snad náhodou život;

na slávu stačí mně s jedincem srozumění. Lži, minulé podmínce kultury lidské kvituji bylost, ne byzantinism pravdy, jen nahoty propaguji chlípnost, mně není poesie afrodisiakem a pornografií,

za inspiraci mám přesnost, za tajemnou touhu mám vůli. Nepopírám neznámé, aesthet jsa analysuji strukturu psychologie ballad, legend citů, věd mythů, demokrat popírám hierarchii duchů,

vnímám monism sil a pudu a citu a intellektu, mně patrný kontakt částic hmoty atomů menších ve škále od nevědomého přes podvědomé až k nadvědomému, potence náboženské jsem spiritualisoval v cogitantismus,

chápu jednotnost tušení, filosofie, poesie a radosti hudby. Odhodnocuji ceremoniell allegorií a symbolik anthropomorfismů, eliminuji z interjekcí muk lidských terminy ledové lyriky, z prasíly pohlaví, rythmu vyvozuji ethiku rozkoše,

konstantní rozkoše, abstrahované z nervosity v ideje, mimo illusorní frivolitu tvarů formuluji nirvanní krásu věčna. Číslo je obraz, tvar geometrický symbol, a to je základ mé dnes aesthetiky.

Jsou básně hodny prvek, motor, operace. Já mechanismu porozuměl kráse, zřím jednoduchou krásu šroubu a život automatu. Mou pýchou sebepřekonání celé.

Mým idealem velepíseň štěstí. Můj názor básní, báseň má můj názor. Smrt řešení, na které vždy dost času. Já nejsem kněz a prorok, jich však větší,

já srdce vychoval v nutnosti disciplině. já práce pořádku je lásce naučil, na místě piety – a osud ovládati. Plán práce mé a denní rozvrh hodin

mou volností a bezpečím mých svobod, můj fanatism ztuhl v solidaritu, a není umění života nad umění. Svět plný zázraků a divů, neznámého,

já analysuji však tajemno a tvořím socialism volný z egoismu v mezích svobody jáství, všech pro všechny chci rozvoj energií. Já znehodnotil si všechno a nové si hodnoty tvořím,

své všechno dobyl jsem svou vlastní silou a prací. Z mé nenávisti tolerantní jistota zbyla, mathematická, blízká zapomnění. Člověka sílu poznav grandiosní

zpívám pohanství dneška, kult studia, techniky, vědy a chvílím únavy pravím: je věčný pokrok a vývoj. Relativní si uvědomuji hodnotu záporu, kladu, chápu kontinuitu věcí a jednotnost potencí lidských a síly,

brutalitu přirozenosti morálkou etikety mírním, precisovati si snažím legalnost, humanitu. Miluji stručnost telegramů, jasnost písma na psacím stroji. Nepřítel mrtvého, byť duševního jsem kapitálu.

Já člověk jsem a v tom je moje síla, v úsměvu tichém veliký můj pokrok, vím, není tragického mimo omyl, v svém vývoji potence nové hledám.

A diagramů, strojů vidím krásu, má mravnost zákon, číslo, realita. Logickým stejně blázen, mudřec, dítě, umění práce je a výchova a počet,

hrou všechny pojmy onomatopoií, a příčinnost jest smysl hvězdy země, nic nevymkne se rythmu, evoluci. Vím, z energie pranic neztrácí se,

vím však, že není štěstí ve vědomí, ovládám srdce silou svojí vůle. Své rozkoše věděním potencuji, leč normou života mně intensita.

Nevěřím v inspiraci, nevěřím v pranic, kulturám starým přiznávám nárok smrti, v svých mukách, pochybnostech kalkuluji, své personality chci zánik.

K hypothese všehožití a věčného odrazu v kosmu, v egoismu existence část procesu chemickou kladu. Metamorfosa smrti nemá pro mne hrůzy, výchovou sebe kultivuji svět,

jsem milenec jasných nocí, nepřítel dogmat, apodiktických, definitivních odpovědí na věcné otázky a věčné problemy. Žiji bez konfesse, svoboden, mimo království, státy

své proponuji nitro jen psychologům v abstrakcích svých fikcí, vzdálen akrobatů a umělců z professe, zamyšlen nad kosmem buněk a mystikou rovnic, počítám dráhy hvězd a nedbám ztráty zraku,

napínaného viděti v duze ultrafialovou barvu. Bez skepse člověka apotheosu píši, já recituji ódu člověka a zpívám romanci svoji, uznání hymnu zpívám rodičkám dětí,

apotheosu intimní smlouvě milenek konkubinátu s rovnými právy, jež modifikuje jich ženství. My pochopili nezměrné množství sil smyslů a tvarů, nekonečnou škálu nuancí mužství a ženství

ve vývoji věčném, z níž zásada svobody plyne: vyžíti vitálnost zplna – projev prasíly: sexus. Ve hradě příbytku svého u okna na západ sedím, lyrikou, pathosem hodnoty nové a smyslu

bez předsudků a priori, bez affektu medituji o všem, neefektní, prostý, solidní klid tvarů zřím kolem. Chlad cením dnes kronik dat a čisté věty fakt, zamlklou noblesu archivů, záznamů suchých,

objektivních letopočtů v historií neosobnosti. Má denní práce: rubriky, bilance, kontokorrenty, formule, vzorky, tabelly statistik přesné, jak básně čtu katalogy, adresáře, cenníky, zprávy,

burs rozumím hazardní hře a abstrakt fiktivní kráse, ji v theorii zřím a v právním vidím smyslu, hlouběji v primérní fraseologii lidí čtu malých, prosté vulgarity blasfemie a cynismu,

lidí ukryvších temperament v konvence strnulost, jichž slovo přísaha a smlouvy jako zákon. Pozbývám smyslu pro slov pověru, bázeň, pro necudný stud a religiosní sentimentalitu.

Zřím oknem odpolední svátek odpočinku, zřím ústavy uměn a věd a lidskosti, spravedlnosti, zřím zotavení divadel, hříšť a koncertních síní, velkolepou sílu průmyslu, bezdýmných komínů sloupořadí,

čtu firmy a štíty továren, skladišť a lázní, podniků společenských, pojišťoven, bank, obchodů en gros, za zahradami škol zřím krematoria smír. V složitost života všeho krasocit zdraví nesu a radost.