Ves vesmír hoří, to jest LÁSKY ŘAD:
v ní za všechny zbožností smysl mých,
jí na čelo mně bůh sám jistě dých’,
jí klasů myšlének mých svázán snop,
jdu náměsíčný stezkou její stop,
mé srdce její jest, mé snění, dech,
v mých na dně všech se tají v obrazech,
mne modrý den s ní budí, s ní jdu spat,
k ní nejvroucněji modlil bych se rád:
O lásko, jsi-li sama živý bůh,
neb pramáti, neb bludných kruhů kruh,
ať cokoli jsi, lásko, jsi; mne vem,
mne zaniť obřím k hvězdám zápalem,
mne v lásky símě žhavé spal, o spal,
mé lásky uhlí rozsyp v šíř a v dál,
až požár lásky vzplane odevšad,
Že zbude jenom název: sestra, brat
a něha lásky, důkaz, cos že jest,
co zdolá hrůzu v osamění hvězd,
jíž zázrak umění se stal, všem svat.