Já ve snu ďáblem byl. Hm, pranic zvláštního,
jen hrozná hora vědomí se v prsa bořila,
že zlem jsem nutným od věků až na věky,
že s dobrem nesplynu, jsa otcem dobra přec...
Ta hora pýchy vzpínala se v nedozírno až –
a dusila.
A hned jsem byl zas jak by člověk-Ahasver;
mým lomcovala radosť tělem zvetšelým,
že sladkou bolestí věčného života se svíjet smím,
já víře v smrť se divil – Já dýchal dějin vír.
Svých na cestách jsem zbloudil ve hrob kláštera
a stal se mnich.
Ze zlatých růží červánků se v nebi hroutil hrad,
kdes v myšlénkách zaplakal zvony dóm,
zpěv z dálí k Madonně v šer s vůní jara vál,
své v celli novic šedivý v dlaň bílou čela opřel tíž,
nad zbožnou bájí legendy, již ze hvězd stříbra upředl
duch v dumách plul.
A vzpomínal... Jak sám se vlekl zemí nevlídnou...
Řad svojich viděl knih... Mu bylo líto jich...
V ráz všechno v zlato vkouzleno a mramor, lilie lun,
kol zástup bohů splýval všech časů a všech dob
Já sám byl dojat smutkem starcovým
jenž k oknu klek’...
„O snivý bože můj, o bože vznešený, jenž trůníš v nádherách,
já sešílel tvou velebou, zde dar můj poslední!
Já zcela vzdal se, tvůj jsem sladký vítězi!“
V tom propuk ve mně ďábla zloby vztek:
„Já též jsem zde. Svým vlastním poddanstvím jej potírám
v nějž nevěřím.“ –