Vídám tě velký bratře, jak knihu na knihu házíš
v ohromnou spoustu s šíleným chvatem
v potu tváří doufaje v kolossu božství,
jen k nebi pohlédneš časem, jak vysoko ještě – – –
Vzpomínám při tom já nejmladší z tvých bratří
na Babel rouhavý, jak v oblaka se týčí,
zřím nepřehledný zástup poëtů obrů,
jak shrben každý balvan vzhůru valí. –
A ta jich píseň práce! Bouře hrozná,
jak statisíců moří náhlé lkání,
pláč sopek, hromů, pralesů a smrští,
vztek bojišť, samum, hmoty symfonie.
Symfonie smrti, bez ladu, věčný zmatek.
Druh druha křiku nechce rozumět, jen jádro chápe,
v čem všichni svorni, že staví Babel,
hrad boha ztéci strmící v nesmírných výškách.
Jen škoda, bratře, věda nám chce zakázat,
co nemoh bůh.
Přestaneš stavět gigante proto?