Strom plný plodů, až se láme,
– nu, vždyť vy přece chápete,
snad je ho, věřte, přece škoda;
vždyť jsme jen jednou na světě! – –
Ach, kdyby raděj plně kvetl! –
Věc každá má svůj rub a líc!
Jak, přátelé, jsme zde se sešli,
tak nesejdem se nikdy víc!
Žil jednou básník v malé zemi,
chtěl vytvořit kdes v kraji typ –
nač ten vás fanatický výraz,
nač skeptické: měl žíti líp?!
Ten kuplet řeže zatraceně,
jen nemyslit nic – nic – nic – nic;
jsme, k čertu, jednou na světě,
tak nesejdem se nikdy víc! –