Snad hřích mne posvětí, mne atheistu,
jenž v boha nevěří, ni v přírodu,
ni v krásu nevěří, ni v ženy slasť,
duch prchá mi a hmotu zničit chci! –
V nic nevěřím, snad zločin, vina, hřích – – –
Co hříchem však? Co pro mne zločinem?
Snad výsměch bohu, jímž chci Boha mít,
či krádež to, když nemám co bych sněd’,
snad krvesmilství pro mne peklo muk? – – –
Hm, vražda? – – – Ale koho zavraždit?
Zde jeden tyran můj a mučitel,
tak toho zabít! Ale to jsem já!
To snad by nejvýš ještě povzneslo,
však před tím strach a úzkost, lítost mám. –
Tož ani zhřešit, bože, nemohu!