Pojď vážit lidské štěstí,
pojď měřit lidský žal
a zamyšleně ptát se,
kdo k nám je zavolal!
Kdo nasel do mých ňader
tak měkkých zrno zla,
a působivost vznětů,
kam ta se poděla!
My zahyneme, zahyneme,
ale ty divné písně mé,
ach, nač jich pro věcnost, ach, nač jen
ty všeho smutky šílené!
Nač hlad a bolesť, zapomnění,
tyranská krutost pohlaví,
ach, rci, kdo nemá náboženství,
kdo na to všechno odpoví!
Nač vina, hoře, zápas, vzdory,
zoufalé vlastní vědomí,
proč ne jen smích a zuřivý tanec!
Mlč! Slyš, co praví svědomí!