Moh’s všechno, všechno říc,
jen slovo jediné měls zamlčet
a zapřít, pane, hrozné: Nadarmo!
Nadarmo tvůj havran zakrákal
a tys ho zradil strachem opilý
a víchru svěřil hrozné: Nadarmo!
Tys pane zhřešil slabou zradou svou.
Tys celé prahoří snes’ pekla hrůz,
i nejhorší moh’s snést z nich: Nadarmo!
Slyš, jak to hučí, hučí šíleně –
skřek vzteklý krkavčí,
až duše má se chví tvým: Nadarmo!
Je smutno mi až k smrti, pane,
já také člověk jsem a v ňadrech mých
ozvěna děsí často tvého: Nadarmo!
Nadarmo, nadarmo – – – Ne nadarmo!
Vím, zítra vstane zdrávo tělo mé
a zajásá nad tvojím: Nadarmo!