Mé okradené maso o slasti,
mé tělo utýrané strádáním,
co zavinilo’s tělo, maso mé,
či nejsi jako jiná z hmoty snad,
že trpět musíš s duchem odbojným?
Mé okradené maso o slasti,
vy ženy lakomé, jež zhrdly mnou,
vám volá o zhoubu a o pomstu,
mne zase stíhá klínů prokletí,
jež odkopnul jsem ke mně rozpjaté!
Ty hmoto trpěla’s, ty věčná zůstaneš;
dech ducha vzdorný, smutný, otravný
prý zanikne – – – A možná, možná dost! –
Jen nebýt jeho marné vzpoury muk!
On trpěv víc, má, hmoto, zaniknout?!