V tiché klášterní zahradě kvetly u bas-
sinu dva záhony, záhon lilií aristokrati-
ckých s bílou touhou a záhon pivoní
červených a hořících.
Rdíce se a šílíce oddávaly se slunci
a jásaly nádherou svých hlubin a klínů.
V bassinu mřely v mukách své žár-
livosti zlaté nufary.
V koutě zahrady stulen do stínu vzdy-
chal unylý šeřík pln modrých, vonných
hroznů.
A na začazené, vysoké, špinavé na-
hnědlé a oprýskané zdi pjaly se fialové
passiflory, tmavé hvězdy a černé růže
v tajemném snění o dálkách.
Tak hýřily květy slávou svých barev
a lásky.
Hrdá lilie pohleděla na nach pivoní
a odklonila unavený kalich a pivoně po-
prvé cítila muka své křečovité brunát-
nosti a lítost smyslného nachu svých
ňader.
Za bylo jí smutno a úzko. V tom
sklenul se nad klášterem a zahradou
obrovský růžový keř červánků a pivoně
se do nich zahleděla a tím víc poddávala
lásce své vnady.
A když tma, černá paní plynula v dál
a tlumeně zpívala velikou melodií, za
horami a za mořem bylo viděti strach
a hrůzu požáru a záře a pivoně zahle-
děla se do ohnivého vějíře roztaženého
k nebesům a tím víc svítilo její tělo na-
hostí a závratí do tmy.
Byla noc.
Nebylo barev, jen vzdechy květů
táhly zahradou a byly tak stejny, jak
vzdechy lásky.