O mlčenlivý, bílý příteli,
své čistě lidské smutky, které mám,
ty tobě v myšlénkách jen vyzpívám,
a ty je uhodneš a ty je nezradíš!
Ty mlčíš roků tisíce
a jenom těšíš a těšíš a neustále těšíš,
o mlčenlivý, zlatý příteli,
ty nezradíš, ty nezradíš! –
Když zásady a všechny ideje
se rozlétly jak černých ptáku hejno,
já přišel k tobě a tys nezamítl,
ty’s porozuměl, dobrý příteli!
Ty’s nesmál se a nebyl skeptický
a poradil’s a životu dal smysl,
dnes, pravda, slabý jsem a rozespalý,
ty nehoršíš se, viď, o trpělivý?
Myšlénky rouhavé, jež ve mne nasel život,
a lidé, klam a mam, ty k dobru suggescí
přes věky silnější změň v srdce úrodu,
můj bílý, snivý, věrný příteli!