O láska k UMĚNÍ mou duši svádí,
bych krásně zrak svůj upřel vlhký láskou
bych sladce řekl, že se máme rádi,
vykreslil lásku čarokrásnou zkazkou,
bych bytost tvoji vkouzlil v růži sněžnou,
z mých rukou věnec by tě zdobil prostý,
ráj zahradu bych stvořil, se svou kněžnou
kde žil bych – hvězd a snů ji zdobě skvosty.
Řád chápu umění v ně láskou svítě:
je neprodejné dát lze hostům, bědám,
neb láskou milenci, mu v lásce dítě. –
Mdlý, lásko, já se tebou k cnosti zvedám.