Nejistot jistotou jsi, ŠTĚSTÍ, klad,
jar vidino snů plachých v závojích,
tak tichá hlas jak ozvěn desátých,
hro duhová broušených, drahých skel,
jak za hvězdou jsem k tobě mládím spěl,
ty jako měsíc s poutníkem šlo’s dál
mdle svítíc v noc. O já tě hledával
v mámivé hudbě, v marném lesku zlat,
z knih bláhový jsem chtěl tě vypátrat,
(v snách za bludičkou slávy šel jsem jen)
v hlubinách smavých zraků potom žen,
až vzbuzen bílým sluncem z mátoh rán
své světničce dlím v osud odevzdán,
tak chud, tak bohat; s tebou, dětmi; sám,
tret krásných několik a snů říš mám,
divadlem světa rej mně jen a chvat – – –
„Své štěstí, klid ničeho na základ
leč sebe stav!“ já srdci svému řek’.
Dnes k rozjímání v duši své jsem klek’
šťastnější blahoslavených všech u věr vrat.