Seraf se zved’, sám v básní knize psal, perutí máv’ a mizel výšin v dál. Zasténav zveří básník vztyčen stál, v tom Satan před ním rudým ohněm plál.
Z poznání stromu zlatým prutem švih’, v myšlénkách pěvce čta a duse smích. Dva mocnáři tak stáli mlčíce, až ďábel zavyl vztekem vichřice:
Ty, který milovals až k nenávisti, až k lhostejnosti kterýs nenáviděl, do špíny život žít jenž neštítil se, až do šílenství který sny své vysnil,
až k blasfemii který byl jsi zbožný, jenž probádal se až ve věčné pranic, ty, který smál jsi se až do mlčení, ty, který trpěl jsi až do rozkoší,
a který hýřil jsi až do askese, jenž doved’ malým být až bohem mizel pochopiv věčno v nirvany nekonečnu – – Ty, trosko kletbě nudy propadlá,
zoufalství v srdci, smutek ve tváři, když shaslo slunce, hvězdy nezáří, si, blázne, sedneš blízko zrcadla, bys zrak svůj nořil věčna v oblasti, – – –
Tak duch v hloub pekla pad’ ti propastí... V poselství věčna není těchy vám, půl otrok černý pravdu děl, půl lhal, čti, velkou chartu svobod tvých zde mám!
Je poesie obrů vyzývání – – –. He, lyrik přemýšlí, ďas jednostranným zdá se? Ne, pane, u ďáblů i s rubem počítá se! Viz, jabko dobra, zla, změn moc má, zmizení.
Hleď, opál z něho teď, to drahokámen slov, viď, není krystalem ten kámen amorfní, jak světelkuje, hned jak měsíc, hned jak kov, věz: zákon zákonů jest, není slova slov,
a pozor dej, hle, na mé dlani – nic, myslíš, že, bigotní, tvůj materiál víc? Nuž, račte, básníku, na rubu jenom číst! Vím, za mnohé že zrak tvůj teskný ptá se,
již náboženství popletli si v kráse, co zbude těm, jímž hrozná nutnost v hlase svou vzkřiknout bytost do půlnočních tich? Všem rcete, mistře, epika že smích,
jenž s klidem kráčí městem života a dialogy slyší, láskou jak se sváří, neb alchymisty, který život vaří a zří jak kotel spory klokotá,
neb vědce smích, jenž nic na prvky měří a v rovnici tangenty záhad věří Tvé přemítání marno nad marno, zapomeň, z beztvárna, že tvar jde v beztvárno,
hádanek věčných živý otazníku, se v interpunkci jinou rychle změň, tvá v květech tvarů krásná, krátká žeň! A že též já ctím zvěstování andělské,
sentimentální báj slyš o básníku, jež cestám tvým a všech proroctví ďábelské – –.
Cookies on Poetry Cove