Já běžel prerií a náruč narval květin,
já květy miluji a proto zlosyn nejsem,
jsou bujných kalichů a divokých jsou tvarů
a sytých barev jsou. V těch mocné noční nebe
a jiné brunátné jak zkvet’ by krevel v růže!
ta temným zlatem plá, ta jak by z bronzu kutá,
a ta jich vůně, vůně, vůně, vůně!
Já květy miluji, v nich není barvy černé,
jen hleďte korunami jejich k slunci,
a v jásot barev rozplývá jich síla! – – –
Já po horách a skalách jsem se plazil
a nádherných jsem natrhal si květů
a plavuní a spurných lišejníků;
mám rád tu houževnatost rostlin drzou,
jež vzdorují, kam živý tvor se bojí
a hladem umírá, co ony kruší ruly,
přírody němou zuřivosť zas němým vztekem splácí
a popelem svým mrví příštím stromům,
mám rád je v jejích pusté, nahé kráse.
Jsou lepší květiny nás živých tvorů s mozkem,
chcem odměnu za každé prstů hnutí
a největší si lžeme nad hvězdami,
ba pes můj ode mne se, věřte, zkazil,
on věří též, jej plný měsíc leká –
a květy nevěří a radosť žití mají
a zdarma zmírají a zdarma plody hází –
já nejraděj je mám, mé písně též jsou květy.