Jak ten, jenž kýmsi štván, neb šílenstvím

Jak ten, jenž kýmsi štván, neb šílenstvím žhář svého vlastnictví se stal a prchl v dál, kde cizí řeč mu, a když sestaral, za temných šer se plíží k troskám svým

a za svědectví hvězd se zrakem slzícím sní: zde jsem zrodil se, zde miloval – – – Pak vše že nedaroval, jme ho žal. – Tím v rumu dražší mu teď pampelišek dým:

Tak U ZÁKLADŮ stojím, kdysi svých, bych věčný tulák pravdy za chvíli šel dál, jak jiní mne bych sám se zapomněl a zmizel v nic – nemožný ideál –

přec nejsa jíst, proč žil jsem, trpě pěl sám v noc vždy z muk tou řeči divnou svou na hvězdě z posledních – – –