III.

Řeřavé zorám v rubíny pryč mizí noci vidiny, mé duše klidny hlubiny. Červánků vatrou spálen sen.

Polibky slunce probuzen září plá světla modrý den. Svět lásky žertvou hoří jen. V nádhernou stranu východní

otvírám okna do kořán, ze zahrad vůní jasmínů mně ve tvář dýchl tichý van. A v rozklenutém blankytu

jak v zvadlých, zlatých kosatcích, diadem luny bledne v sníh. Ve květu keře na větvích opožděn lásky blábolí

klokotem slavík lítostným. Hvězdným dav letem k oblakům holubic pluje bělostných. Za vodou stlumen hlaholí

do zamyšlených ňader dum symbolem pěvce hlubokým kovový zvonu ztracen rým. Když vše spí ještě, sladké snění,

jež v ranní rosy třpyt se mění! A v dáli zpívá modlitbu žena – o vroucný hlase! –

Ave Maria, gratia plena! A píseň snivá tichne a sténá

vždy znova zase: Ave Maria, gratia plena! Pláč vysoký

teď z muk chví bolesti žhavé, houslemi štká: Maria ave

a v tichu umlká. Ruch města vstává, šum a shon. V zlacených harf strun tónů ston důvěrný rozechvěn baryton

křídlovkou svůdnou do dum mých lká pod mnou slepce hudebný, dnů trudných nouzí zmatený, slov žalmů v chválách oddaných:

Probuď se slávo má, loutno má, harfo má, když za svítání jitra z lože povstávám, ať novou písničkou já boha oslavím, že člověk málo menším andělů je sám.

Leč červ jen, cár já člověka, svůj hřích před sebou zřím, jak stín mé dny jsou schýleny a rozplynou jak dým, v sleposti nocí mrákotách bůh jesti světlem mým. Jen blázen v srdci dí: bůh není nad námi.

V něm svatý nezří porušení, proto ho velebím, Života cestu bůh mně silný oznámí, bůh mocný zástupů, můj štít a pavéza, mdlý duch můj bloudí za ním, v něm mír jen nalézá.

Zpěv oněml, jen hlas zní strun. Má ruka jinou vedená ozdobu kreslí zrádných run v kraj moudrých, pravověrných blan

knih starých, černých, rvaných stran: Tvůrce je knězem dobra, zla, sám analysa, synthesa. Je tvůrce kněz ve jménu svém,

sám ďábel, bůh a světlo, tma, sám život, vesmír, nirvana. Soused hoch mladý, virtuos, nedbalý klamných vavřínů,

vzlykavé, útlé na flétně milenku volá hrdličkou vesele, směle, koketně, v háj láká k lásce modřínů.

Z šeříku loubí milé smích, jak vln hra chví se rozmarných. Píšťaly stichlo liché: bolí, bolí. V radostném rozplývám se snění.

Lodyhy liljí, zvonků stvoly se vánku hudbou kolébou: Život je hrou, život je hrou. A láska, krása pravdou jen.

V umění slasti opojení záhady, boly – klam jsou, sen, moudrostí píseň jen a smích, tajemství uhádá vždy mlčení.

V tůň azurnou jak oblak sníh motýli letí bělostní. Příbojem život ulic vře a vzrůstá. Nadšením obřadným své ruce rozpínám,

má zanícení k zpěvu ladí ústa, jenž slunce radosti se, tobě, klaní: Duch můj je silný jako milování, křtem očištěný obří nenávisti,

má mysl jasná jako slunné ráno, krystalů bratr, ptáků, stromů listí života rozkoším jak záhadám smavý a vlídný pravím: ano, ano!

Stříbrných strun harf stenů skon.