I.

Zmámen vínem, smíchem žen, vonným dýmem omámen, u kamenné studny sám v stín usedám a naslouchám

pohádkám korun hudebným a stenům houslí lítostným, hovorům stínů tlumeným a bludných písním zmateným,

až usnou matnou ozvěnou – – – Z oblak modrý plyne měsíc. Vedle mne si uleh’ stín. Bolesti hudby, hrůzo ticha!

Půlnoc se blíží, rozhraní času, pieta, touha ze hrobu ňader

k modlitbám jdou. Dunění temné tajemných koní. – Kol luny chmůry

s mraky se honí. – S zoufalstvím v zápas šílen jde hřích. Zatracených!

Tmou zaleh’ krutý, ďábelský smích. – Kdo jsi stíne? Zápor světla,

otec smutků. Jsi Satan, vím! Vlastním já tvým. – Ďas zoufalým?

Jen svědomím. – Ne zbožnost, strach k modlitbám jde v úzkostech, tmách.

Modlitby marny, není-li boha, modlitby marny, není-li chrám!

Satane, lháři, síla jsi, ďáble, vědění, pýcha, života králi,

básníků otče! Modlitby marny? Rouhání hymnus v kostele dávném

na vzdory všemu, na vzdor chci hrát! Cha cha cha bon! Tam

chrám! Zlý bouře shon. – Na svatém nástroji jen, ďáble, hrám. Cha cha cha bon:

posvátný zvon! Tmy ze hlubin v nebesa plamenná v nesmírno, neznámo

svá obří ramena pne svatý týn. V soumraku dómu brunátná lampa

věčného světla z mramoru trůnům, mrákavám, stínům rubíny hází,

umírá. V zeleném blesku, v sinavém blesku s velebou legend

ve branách oken hrá hrom. Hrám, hrám, v chrámu hrám,

hrám, na varhanách hrám, Satana sonatu hrám. Vichor vzdychá, vichor sténá,

vichor úpí: Miserere! Hrám, hrám s hrůzou, hrám

pochmurný průvod k průvanům vichrů, k rachotům dutým v útrobách hrobů,

k závratným ranám, k ohromným hranám hromů hrám. Ticho, ticho,

ticho noci, ticho chrámu, ticho bouře, ticho bázně.

Hodin ston: Bdím, dbám, bdím, dbám, bdím. Hodina duchů! Zvon:

Vím, znám, znám, vím, zpívám význam

dum, vin, stínů, ran. Hodina duchů, a tma, tma, tma,

a věčné světlo příšerně tak matné! Hrám. Ďáblovu sonatu hrám.

Sám. I blesky shasly. Nevidím nic. – Satane, kde jsi?

Ve tmách mizí stín. – Satane, kde jsi? V mukách není vin. – Satane, kde jsi?

Stín jasem, jas stín. – Kde blasfemie má a ironie smích? Má vůle kde a síla tvůrčí má? Žehnáním úrodným rtů tragických!

O velké posvěcení života! Jsem, nebo nejsem? Odkud, kde a kam? Otázek věcných, záhad závratných! Je bolest rozkoší a život sám

a hlubší jest než krása, hudba, smích. – Má samota, má nicota, má bída! O noci černá, kdo to odpovídá? Neznámo. –

Tajemno. – Ať všechno zvím, ať všechno znám, ať sešílím,

tě zaklínám! Neznámo. Ve jménu boha, ve jménu ďábla, ve jménu hmoty, ve jménu ducha,

ve jménu bytí, ve jménu síly, ve jménu dobra, ve jménu zla! Tajemno. Ve jménu zkázy a ve jménu spásy,

ve jménu pýchy a ve jménu smutků, ve jménu lásky a ve jménu záští zaklínám! Ticho.

Zaklínám uměním, zaklínám rozkoší, pohlavím, mukami, zdáním a vším mírem,

věčností, základy, nejvyšším zaklínám, neznámé tajemství! Tma.

Z hlubokosti volám! Nic. Tajemno. – Neznámo. –

Vím! Z nicoty hmoty, vlastnosti síly pudy a city

v intellekt, vůlí v nadhmotnost šílím mystickým kruhem v duchové nic.

Poznaní hrůzo, zoufalství nocí, vacui horror! Hrám,

hrám na varhanách, hrám. Je chmurný, starý, černý chrám, V tančících blesků rudý plam z rozmarů šílenství hrám,

hrám, rouhání hrám. Rouhání marná, hluchým je fatum. Ve tmách a tichu,

v hlubinách pýchu bohům se rouhám, vlastním svým touhám, úzkostem, mukám

v hlubokém smíchu ohnivým rukám! Rouháním není pláč šílených!

O boly nekonečné, o žaly bezejmenné! Mene! Hrám

podvratným proudům, démonům, vichrům v zuření, hýření bortícím chrám. Obrovských stromů nádherný pád! Padá-li chrám,

nepadá sám! Hrám. Budoucnu do klína nazírám. Zřím hrdý ostrov v červeném moři.

Z otroka chrámu balvany rum. Nad troskami hrozí k nebesům čarovný závratný, nezmarný hrad. Chrám hoří!

Praskání vazby, klenby, zdí, trámů, údery v rámy chrámových vrat. Padá-li chrám, bůh padá sám,

a v bezdno s ním proroků chor a borců sbor v tmy, ruin dým.

Hrám. Ztracených, zmařených radostí, jar reptání, útrapy pomstu a zmar. V posounů hromu varovný vír

v otřesy základů, přívalů var chechtám se z ňader svých pekel. Tekel! Zda stvoří

a komu, kdo zboří chrám ze ssutin?

Hrám. V požáru purpur burácí hrom, prastarých kultur řítí se dóm v horu rozvalin.

Ufarsin! Hossana, hossana, rouhám se, vysmívám bázni a strachu,

znamením, viděním v záblesků nachu. Hodin ráz.

Čas bdím sám něm

vším. Člověka symbol rozpočtem časů na váhách pravdy

zčetl jsem, zvážil pradědů věno, poznání mečem je rozdělím

já synům svým! Rovnou je pravdou reellné, zdání, podstata, sen;

hmota a stín záměny jen. Proklínám, zaklínám

smutky a klam, pochyby, mam, výskám a splývám v snách závratných,

jásám a zpívám. Ozvěny smích. Osudu synům vyvoleným se úsměv mění v úpění,

odvěkou sudbou k věčnému kněžství jsou zrazeni, jsou zrozeni. Zápasy zmatků, únavo snění,

ach tího bdění, o němý hnus! V hodinách hrůz a soužení

bůh síla nám a spasení! Pojmu boha se rouhám! Poznáním jsou

dny spousty, hrůz a modlitbou, ach oremus! Modlitby marny,

není-li boha! Všenekonečno vzývám, v ideách vesmír zpívám. Všenekonečno.

Mlčení věčna! Všenekonečno zpívám. Rozumu prázdno! Všenekonečno zpívám.

Vědění marno! Všenekonečno zpívám. Zániku výsost! Vědomí vino!

Vývoje taji! Neznáma sílo! Záměno smrti! Vůle zlo, lásky!

Prostoty slávo! Splývání hudbo! Vnímání tuchy! Lhostejnost mravná!

Změn všeho pravdo! Oddání ženství! Pohlaví matko! Samoty svatost!

Soucitu bolest! Života radost! Nejvyšší ne-já! Všenekonečno zpívám.

Modlitby marny, znesvěcen chrám! Já sám jsem chrám. nezmarný chrám

a v sobě hudbu mám a sobě rouhám se a sebe zbožňuji a sobě hrám!