Chtěl za dne hvězdy zříti,
šel na dno propastí.
Své hvězdy viděl, ale zapadl,
hvězd před východem zřel, však zanikl.
Ze studny zániku se ozývá
za smutných půlnocí hlas jeho genia:
Máš odvahu jít do propastí,
máš odvahu jit do hlubin?
Nezměrnost dálav světů na nebi
a na dně pán neznámých vladařství,
mře rozloh věčných dědic odvěký.
A proto závrať všech, kdo kolem jdou.
a touha dolů, moudrost moudrostí,
nejvyšší slast a rozkoš zapomnění
a sláva nejvyšší, smrt prostřed díla.
On zapadl, on zanikl,
duch vznešený, jenž nedokončil díla,
sám nejsa zedníkem, jen stavitelem.