Mně není poesie svatostí,
jen pudem závratným, jímž hnána bestie
se motá, když má hlad a zuří k měsíci
a musí žrát a musí řvát,
sic vzteče se a zcepení.
Jsem člověkem, když úpím poesií,
ba více tehda jsem,
jsem bohem tvořícím,
jenž světlo vdechne v tmy,
zlo v dobro vykřesá
a ví, že bohem lepší tvořícím.
Jen usnu, zmlkne člověk
a bratr poesie mnou křiví – pohlaví,
je bláznivý a maně dusit chce
plod žáru hmoty ve svém objetí,
chce lepší stvořit též, chce rovněž děcko mít.
Zde ničí sebe hmota jásajíc,
že smrtí jednou pučí žití sta
zas hrozných zápasů a půtek s macechou,
tam hmota zmírá v tichém úsměvu,
a na nebesa stoupá Kristus v ní.
Mně poesie modlitbou
a modlitba je poesií;
já červ, jenž v bolestech se svíjí
a v křeči šílím, chroptím, vyji:
Kdo otcem mým a kdo mým synem bude,
kde zrcadlo, jež obraz zláme můj
a co tam v tmách mé oko uzří krví rudé?