Jsou krásny hory, západy a luna,
žen prsy, zvonů hlahol, jásot ozvěn,
slavíků tlukot, sníh, keř tmavých růží
a bludný oblak, labuť, slunce, hvězdy
a přec my umřem a to všechno zmizí
jak nebylo by nikdy, nikdy, nikdy!
Je krásná v háji oliv flétny píseň,
je krásné z tragoedie slavné duo
je krásná Dagmar, cudná bílá socha,
dóm z mramoru a Bílkův dobrý Kristus
a přec my umřem a to všechno zmizí
jak nebylo by nikdy, nikdy, nikdy!
Však umřeme jak motýli, tak krásně,
však umřeme jak zpěvní ptáci lesů,
jež hrobů nemají, přec neuzříš jich mrtvol,
umřeme krásně v objetí svém, drahá!
My umřeme jak zrozeného osud
a všechno zmizí, jakby nebývalo!
My umřeme, tím víc se máme rádi. –
My rozloučíme s beránky se mraků,
se stříbrem lilií a sněhem mojich písní
my ve svém umřem náručí a krásy.
My umřeme a všechno, všechno zmizí,
jak nebylo by nikdy bývávalo!
My umřeme a rozejdem se všeci,
jak hodiny, když němé strach je loučí,
my umřeme však s políbením na rtech,
smrt osud všeho a je také krásný.
Západy shasnou, měsíc, hvězdy v kráse
my s nimi drahá a v tom naše sláva.