Krčma zapadlá, krčma temná,
v ní básník vínem opilý
v čmoudu své zuřivé písně skládá,
jež krve nach, sliny zbarvily.
Nikdo jich nečítá, nikdo jich nezná
v opilství trhá a rve je sám,
jde bez nároků, cítí jen jedno,
čas jak se řítí v lůno tmám.
Vídá hvězdy v nocích shaslé,
jak kolují a víří kosmem,
líbá pak rythmy své dýšící mrazem –
Chtěl by mít potomka černých svých niter,
jenž šílenství jeho by dodýchal pel
a vzkřik, jako otec v sonettu zařval
a scepeněl.