Sedm dní smrti se v oči díval,
bezvládně ležela hlava mdlá.
Života čas se připozdíval
a krátil oblouk kyvadla.
Rovina, rovina, rovina pustá,
mlčí a nezarůstá –
Jako by někdo glossovat chtěl
tři poslední léta v tom tichu,
jako by někdo nevěděl
o odpuštění hříchů –
Bože, dej aspoň zapomenout
na tíhu pout.
Bledý a nad moře zavátý list
na sklonu pádu snil temně
o vůni vzdálené země,
v podzimním slunci, kde bez něho uzrává
ovoce nádhera pozdní a krvavá.
Sedm dní smrti se v oči díval;
v den osmý měl pohled ztrnulý. –
Ovoce pozdní list nepřikrýval
a obzory bouří vzplanuly.
Ve vichřice svistu
vzpomene Strom všech zavátých listů?