Omamný soumrak mdlobu do květin dých’
a ony v slzách oči zavřely. –
Nebem se zvolna prosák’ měkký indych
a po vsi bludičky se rozchvěly.
Jen trochu krve ještě za topoly
nad padlým dnem své vlajky vztýčilo.
Vítr již prchal z opuštěných polí,
kde skláno vše, co z jara vzklíčilo.
Osyky šumí o dědičné zimě.
Cesty se v dáli všechny sblížily –
a měsíc vyšel z lesů naproti mně,
i on byl nějak bled a vyžilý.
Dva známí tuláci se pozdravili.
On rozdělil prchavou nádheru.
Ve zlaté masky tváře své jsme skryli,
studené tváře zhaslých kraterů. –