Po cestách lásky naší nehučí lesy.
Jsou naše aleje již rozervány chladem
a děsí
svou prázdnotou a větvemi tak vyzáblými hladem.
Tou cestou jdeme my. To z večera bývá,
ulicí bídy, kde nás lidé dávno znají
a splývá
šeď jejich myšlenek do našich snů, jež naříkají.
A není láska naše ironií hladu,
jenž zevšad šklebí se a ve všech oknech sedí;
s tesklivou písní o západu
my někam choří jdem, podzimních smutků odsouzenci bledí.