Plakaly zvony, stíny uléhaly
a vítr syčel v olšinách. –
Kdes modré oči o lásce si lhaly
rozchvělým altem v tmách.
A já jsem mlčel. Ruce moje chladly,
jen v duši zřel jsem očí dvé,
jež pláčem pro mne vyhasly a zvadly,
ty tiché oči Tvé.
Já zradil sám. A nikdy neuvěřím,
že bych Tě nebyl miloval.
Kamenem také nikdy neudeřím
po tom, jenž pravdou lhal.
Musilo být tak. Oh, proč jsme se ptali!
Odpověď chřeštil vítr v olšinách.
Tak mnozí s ranou v srdci oklamali
lahodným altem v tmách. –